Větrné
elektrárny jsou díky svým technickým parametrům již z podstaty lokálními zdroji
energie. Nejde tedy o stavby celostátního strategického významu, které by měly
podléhat nějakému speciálnímu režimu. Jejich paušální zařazení do kategorie
nepřípustných staveb jde proti trendu lokální energetické soběstačnosti a
využívání energie z více zdrojů, navíc zasáhne především malé a střední
investory, kteří zřejmě nehodlají s elektřinou obchodovat na celostátní
úrovni, nýbrž především v okolí vlastní výroby energie. Hodnocení vlivu
jednotlivých staveb – ať už samostatně stojících či sdružených do větrných
parků – na životní prostředí v daném místě má probíhat v rámci
procesu EIA, do něhož spadá rovněž problematika „hyzdění krajiny“.
V čem
se liší větrné elektrárny od jiných technických staveb v krajině? Jsou
krásnější nebo ošklivější než vysílače signálu pro mobilní komunikaci, dálnice
procházející horami či vedení vysokého napětí? Odpověď zřejmě ani nemůže být
jednoznačná, nicméně při jejím hledání se lze dopátrat, podle jakých kritérií
vlastně hodnotíme technické stavby ve více či méně přírodním prostředí.
Není to tak
dávno – zhruba tři čtvrtě století –, co světovou architekturu ovládal styl
zvaný funkcionalismus, označovaný také jako styl mezinárodní. Funkcionalismus
spolu s konstruktivismem způsobil revoluci ve vnímání estetických hodnot
v architektuře: krásu stavby podmiňuje její funkce, konstrukce oproštěná
od zdobných prvků je sama podstatou estetického působení stavebního díla. Myšlenky
funkcionalismu postupně pronikly i do oblastí s architekturou
bezprostředně nesouvisejících jako vyjádření jakési naděje na lepší zítřky,
opakovaně vkládané do technického pokroku. I ryze technické stavby tedy mohou
být pro svoji funkčnost vnímány jako esteticky hodnotné. High-tech architektura
je běžnou součástí našeho okolí.
Most, klenoucí
se přes široké údolí, věž vysílače, přehradní hráz nebo větrná elektrárna –
všechny tyto stavby mají nárok být prohlášeny za krásné. Lze ocenit odvahu a
invenci projektanta, dokonalé proporce a kvalitní provedení díla. Při zasazení
stavby do určitého prostředí však téměř vždy dochází ke kontroverzi. Co se líbí
architektovi, nemusí se líbit tomu, kdo žije v těsné blízkosti stavby.
Podobně může platit, že uživatel, jemuž je stavba určena, ji vnímá shovívavěji
než ten, kdo se na ni musí jen dívat.
Technické
stavby většinou tolerujeme, i když třeba nepatříme přímo mezi jejich fanoušky.
Stožáry mobilních operátorů jsou už sice skoro všude a „zdobí“ kdejaký kopec,
ale nakonec je skousneme, protože jsme vlastně rádi, že máme v dané
lokalitě plný signál na telefonu. Motorista se také raději sveze po mostech a
tunelech dálnice skrz cenné přírodní území, pokud ušetří pár minut oproti
objízdné variantě. Elektrárny všech možných druhů sice možná nevypadají nic
moc, ale vyrábějí elektřinu, kterou všichni potřebujeme.
Stavby
iniciované velkými investory, případně přímo státem, jsme často zvyklí – snad je to
pozůstatek života v socialismu – považovat za něco, co je v zájmu nás
všech. Větrné elektrárny do této kategorie většinou nespadají. Čistá energie
větru představuje v očích velké části veřejnosti trochu zbytečný luxus,
pro který nestojí za to ničit cenný krajinný ráz. Samozřejmě, že z cenných
přírodních a krajinných lokalit, jakými jsou třeba horské hřebeny je třeba
vyloučit pokud možno všechny technické stavby. A to i přesto, že by zde pro ně,
jako v případě větrných elektráren, byly vhodné podmínky.
Ve vztahu k větrným
elektrárnám zatím převládá názor, že jsou stavbami ošklivými. A to je
předpoklad, který poněkud vylučuje jejich kontextuální hodnocení. Bylo by
přinejmenším fér, kdyby tento přístup nesloužil jako východisko institucím,
které o stavbách a umístění větrných elektráren rozhodují. Čistá energie, která
se uplatní zejména na místní úrovni, může být leckdy dostatečnou podporou těm, kdo
v obřích vrtulích na vysokých stožárech vidí cosi krásného.