V posledních letech čelily reálné hrozbě, že budou nuceny ustoupit těžbě hnědého uhlí, obce Horní Jiřetín a Černice. Mostecká uhelná společnost navzdory platným územním limitům těžby, zakotveným v usnesení vlády z roku 1991, začala obyvatelům těchto obcí nabízet odkoupení nemovitostí a pozemků. Tím učinila kroky směřující k vystěhování obyvatel a následné likvidaci Horního Jiřetína a Černic. Občané sice v místních referendech pokračování těžby odmítli, nicméně rozhodnutí o územních limitech může učinit jen vláda. A špičky tehdy vládnoucí ČSSD dávaly jasně najevo, že limity nepovažují za nedotknutelné. Relativní klid nastal na Mostecku se změnami po loňských volbách a poté, co získala parlamentní důvěru současná vláda, která se ve svém programovém prohlášení zavázala, že územní limity pro těžbu hnědého uhlí nezruší. Společnost Severočeské doly však na přelomu roku ohlásila záměr na rozšíření Dolu Bílina, a to směrem k obcím Mariánské Radčice a Lom.
Uhlí ze zásob těsně za současnými limity těžby by mělo sloužit jako palivo pro elektrárnu v Ledvicích, kterou zde plánuje postavit ČEZ. Obyvatelé Mariánských Radčic a Lomu se obávají výrazného zhoršení životního prostředí v důsledku bezprostřední blízkosti povrchového dolu, neboť jeho okraj by se k obcím přiblížil zhruba na půl kilometru.
Po návštěvě severních Čech ministr průmyslu a obchodu připustil, že by mohly být limity částečně překročeny, po kritice koaličních kolegů své stanovisko změnil, aby se následně k této myšlence opět přihlásil. Rada Ústeckého kraje odmítla koncepci Severočeských dolů do roku 2030. Předseda ČSSD Jiří Paroubek navrhuje, aby o limitech těžby v severních Čechách rozhodli obyvatelé v místních nebo v krajském referendu, což prý nemá být chápáno jako snaha o zrušení limitů.
Zastánci rozšíření těžby v Dole Bílina argumentují tvrzením, že tentokrát není ohrožena existence žádných obcí. Nehledě k tomu, že kvalita života ve vesnicích vzdálených od okraje dolu zhruba půl kilometru pravděpodobně nebude příliš vysoká, první prolomení limitů by zřejmě mělo za následek další rozšíření těžby i na jiných místech. Usnesení vlády z roku 1991 je proto pevným záchytným bodem pro ty obyvatele severních Čech, kterým hrozí doslova ztráta půdy pod nohama.
Mohlo by se zdát, že po dlouholetém pustošení severočeské krajiny v dobách socialismu zaručí demokratický stát zdejším obyvatelům i přírodě jakousi stabilizaci poměrů. Likvidace lidských sídel, která zasáhla kromě jiného historické město Most a jejímž posledním smutným – již porevolučním – projevem bylo zbourání Libkovic, se měla stát navždy minulostí. Jenže nevytěžené zásoby uhlí jsou obrovským potenciálním zdrojem energie a tedy předmětem zájmu těžařských a energetických společností. Jsou také stále důležitou položkou při plánování energetické politiky státu, což lze považovat za hlavní příčinu současného nedořešeného stavu. Hnědé uhlí je sice surovinou, která může v krátkodobém horizontu omezit naši závislost na dovozu fosilních paliv ze zahraničí, z hlediska snižování emisí skleníkových plynů jde však o zdroj zcela neperspektivní. Přesto se zatím nikdo neodhodlal uhlí v oblastech za limity odepsat. Nevytěžené uhlí by přitom mohlo sloužit jako strategická zásoba pro stav krajní nouze.
Od začátku devadesátých let se v severočeské krajině mnohé zlepšilo. Díky odsíření elektráren je ovzduší čistší, byly také zahájeny rekultivace těžbou zdevastovaných území. Nějaký čas to dokonce vypadalo, že v demokracii je cena za povrchově vytěžené uhlí v podobě zlikvidovaných sídel a zruinované krajiny příliš vysoká. Že jako společnost už nejsme ochotni obětovat kvůli uhlí tolik, jako v nedávné minulosti v rámci centrálně plánovaného hospodářství. V posledních několika letech je však nastoupený trend stále častěji zpochybňován vedoucími představiteli státu.
Jako ilustraci doporučuje autor tohoto blogu vyhledat si výše uvedené lokality v leteckých mapách.