Stále více novinářů i politiků je v poslední době okolnostmi nuceno vyjadřovat se k tématu klimatických změn. Čtvrtá zpráva Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC) z počátku letošního roku ukázala, že odborníci jsou tentokrát ve svém pohledu na vliv lidské činnosti na zemské klima relativně jednotní. A tak bude přinejmenším zajímavé, jakým způsobem se bude měnit jazyk médií i volených zástupců lidu při komentování událostí s klimatickými změnami souvisejících.
Jak by reagovali přední čeští politici a česká média na zveřejnění zprávy IPCC, kdyby se během posledního roku mezi parlamentní, a dokonce mezi vládní strany, nedostala Strana Zelených? Spekulativní otázka, na niž není třeba hledat odpověď, má poukázat na jistou časovou souhru událostí, které způsobily určité zvýšení zájmu české společnosti o ekologická témata. S klimatickými změnami, jejich příčinami a důsledky se budeme setkávat čím dál častěji, navzdory skřípání zubů těch, kteří je nejsou ochotni akceptovat ani jako předmět diskuse. Lze očekávat, že bude spíše přibývat těch, kdo se domnívají, že mají k tématu co říci (tento blog toho budiž dostatečným důkazem), a že v rámci jakési celospolečenské diskuse také společně zjistíme, kde vlastně globální změny klimatu začínají.
Čeští politici a političky, ale i mediální komentátoři budou muset být ve svých vyjádřeních obezřetnější, protože sázka na bagatelizaci globálních klimatických změn, ale i dalších ekologických témat by se nemusela vyplatit. Ze zahraničí totiž přicházejí stále jasnější signály o postoji těch nejmocnějších. Změnu globálního klimatu a odvrácení jejích nepříznivých důsledků přijal za své ke konci druhého volebního období i americký prezident George Bush, nehledě na to, že ať bude příštím americkým prezidentem kdokoli z možných kandidátů, Spojené státy se velmi pravděpodobně zapojí do mezinárodních aktivit, směřujících k omezení skleníkových plynů v atmosféře. Postoj Evropské unie v této záležitosti je dlouhodobě konzistentní a třeba současný tlak na výrobce automobilů ke snížení emisí u nových vozů je dostatečným důkazem, že to EU s přijetím odpovědnosti za stav světového klimatu myslí docela vážně.
Pokud dojde dejme tomu k nějaké formě sjednocení evropské energetické politiky, tuzemští političtí představitelé a komentátoři mohou případný nesouhlas s regulačními opatřeními směřovat především proti evropským institucím a svůj kritický postoj odklonit od „zeleného“ tématu jako takového. V rámci politického kličkování se tedy asi dočkáme silnější hry na národní notu.
Je ale možné, že zažijeme i trochu legrace, jestli se začnou tuzemští politici a političky veřejně předhánět v tom, kdo žije klimaticky šetrnější život.
Zástupci nevládních organizací, které se změnami klimatu dlouhodobě zabývají, mohou v těchto chvílích cítit určité zadostiučinění, neboť se víceméně prokázalo to, na co často marně v minulosti upozorňovaly. Jenže cílem ekologických „nevládek“ většinou není jen poukázat na neuspokojivý stav věcí, nýbrž také pomoci s nápravou. Možná se tedy jen poněkud zlepší podmínky pro jejich práci.
Aniž bychom chtěli jakkoli přivolávat katastrofy, je možné, že za několik let budou důsledky globálních klimatických změn zřejmé mimo jakoukoli pochybnost. Jedni si možná budou rvát vlasy, že nebili na poplach dostatečně hlasitě, druzí se budou stydět za svou slepotu nebo zarytě popírat své dřívější popírání. Jak tedy mají o klimatických změnách mluvit, psát a jak je mají komentovat ti, kdo chtějí být čteni, posloucháni či zvoleni i zítra? Ti, kdo musí nutně oslovit co největší počet lidí? Snad raději potichu a opatrně.