V souvislosti s pankráckými výškovými stavbami jde hlavně o hodnotu pražského panoramatu v návaznosti na cenné historické jádro města. Pražská městská krajina má mnoho podob, daných místní geomorfologií, urbanistickým a stavebním vývojem. Jistá harmonie celku vzniká díky spoluexistenci starších a novějších čtvrtí, jejich kontrastu i občasnému vzájemnému prolínání, to vše v podmínkách kopců, údolí a plání kolem Vltavy. V krajině města Prahy hrají důležitou roli přírodní i umělé výškové dominanty.
Hlavní dominantou celého města je zcela jednoznačně Hrad. Vrch Petřín s rozhlednou, Vyšehrad, Vítkov, žižkovský vysílač, Svatá Ludmila na Vinohradech, budova bývalého podniku zahraničního obchodu Omnipol na Vinohradské ulici, budova České televize na Kavčích Horách, to jsou jen některé z dalších výrazných záchytných bodů na horizontu města. Od Nuselského mostu až k Branické skále ční nad okolní zástavbu několik mnohopodlažních administrativních i hotelových budov. Pankrácká pláň má už několik desetiletí své tři solitéry v podobě hotelu, kancelářské budovy a nejvyššího, ale nedostavěného torza. Dostavěním nových budov, ať už najednou či postupně, zde může vzniknout dominantní skupina věží, která ovlivní podobu města jako celku i při pohledu z velké dálky.
Nápad dotvořit Pankrác dalšími výškovými budovami je lákavý. Praha se rychle mění svým obyvatelům před očima a v rámci svého rozvoje chce nabídnout příležitost stavebním investorům, kteří si často najímají domácí i zahraniční architekty zvučných jmen. Vytvoření nové dominanty, která bude důstojným protějškem Pražského hradu, je však zadáním, které se svou povahou poněkud vymyká běžným schvalovacím procesům. A nejde zde zdaleka jen o střet památkové péče s progresivním investorem a jeho architektem. Lze samozřejmě tvrdit, že iniciátoři nových budov na Pankráci si nekladou tak vysoké nároky, s Hradem nesoupeří, nýbrž jen rozvíjejí jednu část města, která k tomu nabízí vhodné podmínky. To by ovšem znamenalo, že v Praze vznikne ona druhá dominanta jen jaksi mimochodem, v důsledku přirozeného vývoje města. Nikoli jako záměr, ale jako něco, co se prostě stalo.
Jenže Pankrác vhodnou lokalitou pro nové mrakodrapy evidentně není a nic na tom nemění ani fakt, že zde už několik výškových budov stojí. Postavit vysoký dům na kopci znamená připustit vznik věže – dominanty, která výrazně ovlivní své okolí a svou velikost staví z nějakého důvodu na odiv. Jako chrám, sídlo vladaře nebo vysílač signálu. Takové dominanty jsou součástí naší krajiny a snad jim i rozumíme.
V městské krajině dnes často rozumíme i velkým administrativním a obchodním palácům, pokud se vyznačují alespoň trochou architektonické kvality. Autor tohoto blogu přiznává, že se mu jednotlivé budovy, které na Pankráci mají stát, samostatně docela líbí.
Zástavba Pankráce výškovými budovami je především urbanistickým problémem a to nejen z hlediska regulace výšky staveb. Zahrnuje také třeba nárůst dopravy v oblasti, která je určena především k bydlení a snese jen určitou míru provozu. Je pochopitelné, že se části místních obyvatel záměry investora nezamlouvají a proti výstavbě výškových budov v blízkosti svého bydliště v rámci schvalovacích procesů zákonně protestují. Občané Prahy by si však zasloužili takové prostředí veřejné správy, aby bylo jejich okolí proti megalomanským záměrům chráněno předem. Systémovým řešením otázky zástavby Pankráce by zřejmě byl vhodný regulační plán, který by zamezil investorům předkládat takové návrhy, které umožňují samovolný vznik dominant.
Dominanty mají své místo v pražské městské krajině. Pražský hrad získával svoji dnešní podobu mnoho set let a právem vzbuzuje úctu Pražanů i návštěvníků města. Vysoké stavby, jejichž architektonická hodnota je při vší úctě k jejich tvůrcům poněkud pomíjivější než hodnota Hradu, by neměly být sdružovány. Aby obyvatelům Prahy nepřerostly přes hlavu.